Taková normální neděle....

Někdy, snad vlivem hormonální nerovnováhy, mám den, kdy pořád musím něco dělat. Nejlépe uklízet, to je totiž hned za mnou vidět a když po takovém dni sundavám večer gumové rukavice a Indulonou promašťuji zrasované ruce, pociťuji takový příval štěstí, že z toho mám úplně srdeční arytmii. Chodím po bytě, respektive po vysmejčených zónách v něm, a kochám se pohledem na umytá okna, vyprané záclony, čerstvě povlečenou voňavou postel a zářící koupelnu, všechno si zálibně prohlížím a zhluboka nasávám čistý vzduch a vůni toho čerstvě uklizeného bytu, kdy se ještě Domestos, Jar, leštěnka a ocet nestačily vypařit, anebo je nestačil přebít odér vařené brokolice.
Na okraj ještě musím říct, ze tohle moje neurotické uklízení někdy nekončí úplným happy endem, protože zběsile přeskakuji z jedné činnosti na druhou bez viditelnějšího efektu a úlevy. Tak například utírám prach a náhle zaregistruji manželovu židli, ohnutou a vzdychající pod návalem jeho zmačkaných hadrů. Vyskočím, židli ulevím, věci přeberu, něco vyvěsím, něco půjde do pračky, takže to hodím na zem a založím hromádky podle toho co je tmavé, světlé, co půjde na 40° a co půjde nekompromisně alespoň na krátkou vyvářku. Pak začnu šmejdit po bytě a hledat další věci, vlezu do ložnice a s grifem policejního psa začnu očichávat pyžama a cejchy. Hurá, cejchy už nevoní po škrobu, šup s nimi do vany a odmočit v Namu (hehehe jojo, přesně to Namo, které všichni známe ještě z dob, kdy jsme si hráli s parníčky a kačenkami při koupání). Jak tak namáčím cejchy, zděsím se nad stavem zrcadla (ano, ještě ve 32ti letech si pucování zubů krátím tím, že sleduji svoje zorničky, jak se roztahují a smršťují, v závislosti na vzdálenosti, z které je pozoruji) a začnu ho čistit. Pak vyházím skříňku pod umyvadlem a přeberu její obsah. Nalevo a na střed dám svoje věci, úplně napravo trošku manželových věcí. Uznávám, v naší koupelně není rovnoprávnost, mých věci je tam celých 98%.
Otočím se a začnu probírat polici za mnou. Vyházím celý regál a třídím kosmetiku na letní a zimní, s tím, že ta mimosezonní jde do komory. Mezitím zkouším na předloktí trochu samoopalovacího krému (o dva dny později vypadám jako po žloutence). Pak naneštěstí narážím na kosmetiku dekorativní a začnu zkoušet odložené oční stíny, které jsem si koupila před rokem v Sephoře a ještě je nepoužila a akorát v momentě, kdy mám namalované jedno oko ve stylu Roberta Smithe z The Cure, přijde manžel a nesměle se zeptá, jestli už nebude oběd.
Vztekle zrekapituluji co všechno jsem právě udělala, ale sama vím, jak to je nepřesvědčivé, když stojím v rozbordelené koupelně s jedním „monoklem“, všude jsou roztahané krámy, v ložnici na zemi se válí peřiny, u pračky stojí tři pyramidy oblečení na vyprání a plotna je zlověstně studená.

Tak toto byl příklad toho, jak to je špatně (a často).

I minulou neděli jsem měla podobný náběh;
sotva jsem otevřela jedno oko, vyskočila jsem z postele a cestou k varné konvici jsem začala už od postele urovnávat kde co, abych neměla ani vteřinový prostoj. Málem bych si i na záchod vzala hříbek a látovala děravé ponožky…. kdybych to uměla :)
Naložila jsem pračku a s radostí se vrhla na vyklízení myčky, s plánem udělat rajskou.
Když jsem ovšem vlezla do lednice pro maso, praštil mě nepříjemný odér, nevěštící nic dobrého. Navíc jsem při lomcování schránkou u mrazáku začala chápat, ze vrstva ledu lemující celý mrazák není zimní dekorace, ale volání o pomoc.
Věděla jsem bezpečně co bude následovat: neděle bude sanitární den v lednici.
Se zběsilým až ďábelským svitem v očích jsem vyrvala lednici z proudu, vzala si 120litrový plastový pevný pytel a jala se vyhazovat všechno podezřelé. To co prošlo mojí náročnou vizuální i čichovou kontrolou, putovalo na balkon do chladu, něco jsem si nechala na vaření.

Mezi kvedláním omáčky jsem fénem urychlovala tání onoho nežádoucího "dekorativního" ledového rámečku.
Abych celý účinek maximálně umocnila a zvýšila teplotu v kuchyni na maximum, tak jsem pro změnu, narozdíl od jiných mých šílených uklízecích akcí, nenechala plotnu na chvilku odpočinout. Kromě rajské s těstovinami a vývaru, jsem ze zbytečku masa a kořenové zeleniny udělala rizoto, řekla jsem si ze aspoň nebudu muset v týdnu vařit a sledovat nerušeně Dr.House. Dále jsem se rozhodla zužitkovat hlavu květáku. Uvařila ho do měkka, smíchala s bešamelem, strouhaným sýrem a sněhem z bílku, přidala muškátový oříšek a nalila všechno do vymazané a strouhankou vysypané mísy. Vznikl báječný květákový nákyp, který mírně naboural moji dietu. Když už byla trouba byla horká, napadlo mě ještě zužitkovat včerejší rohlíky a ovadající jablka na míse a vykouzlila jsem křupavou žemlovku, jak ji má můj muž rád. Vůně skořice mě opojila natolik, ze jsem ještě nakonec uválela šišku jablečného závinu, a snad aby kuchyň voněla ještě lépe, uvařila jsem si nakonec pořádný grog ze zbylého rumu.
Tedy pravda je, ze už u toho válení těsta na štrúdl jsem si říkala, že jsem šílená a udělala bych lépe kdybych raději utřela lustr, ale prostě jsem byla za babičku a děsně si to užívala.

A ten pocit, když jsem v osm večer skončila, kuchyně voněla čtyřmi navařenými chody a štrůdlem, a já koukala do lednice tak panensky čisté a uspořádané, ze by i rabínova žena v předvečer Pesachu bledla závistí, ten pocit se nedá jen tak s něčím srovnat!



P.S.: Jste z toho článku taky tak unavení? :)
P.P.S.: Co myslíte, dalo by se to léčit ambulantně? :)