Nevím jestli je to zásluha silných ročníků, anebo dílo "profimatek", ale každopádně každá 1,5tá žena v produktivním věku je v očekávání. Když pominu naprosto zjevné průvodní znaky, jako je spousta těhotných všude kolem, už není s kým chodit na normální pokec u piva a kočárků kolem je tolik, že by chodníky pomalu zasloužily jízdní pruhy a dopravní značky, pak jsou tu skryté jevy, které znám jen z vyprávění, a to jsou naprosto katastrofálně přecpané poradny a porodnice.
Jedna známá měla rodit v Motole a skončila pro stop-stav v Krči, zatímco jiná, která měla rodit právě v Krči, skončila v Motole, ovšem s malým intermezzem u Apolináře, kde ji (a hlavně manžela) ujistili, že to ještě vydrží tak dlouho, že by to v klidu stihli do Českých Budějovic, a to prosím není vtip, protože do Budějc posílají s oblibou v Podolí a v Motole pro změnu do Plzně a na Bulovce do Mělníka. (Hádejte, kam jednou pošlu já je!) Když vezmu v potaz oblíbenost Pražáků u Nepražáků, nevím zda to není trochu rizikové. Zvláště na Moravě by to mohlo být fatální a než pocítit nesympatie takových Brněnských zdravotníků na vlastní kůži a nejen kůži, tak bych raději porodila v houští na odpočívadle dálnice D1.
Strastiplné je prý už i samotné chození do poradny, kde se i přes pevně dohodnutý termín běžně čeká přes dvě hodiny (v Podolí minulý týden 4!) a když už se dostanete na řadu, může se vám lehce stát, že uslyšíte právě probíhající porod ve vedlejší vyšetřovně, neb už není kapacita personálu ani prostor na to, aby se jednotlivé zákroky podařilo separovat. To se přesně stalo mé známé a jelikož to má "za pár", zmocnila se jí směsice různých pocitů, od dojetí až po čirý strach.
Já chápu každý strach z neznámého a v kombinaci s lidovými historkami asi nic moc pocit. Sama mám občas sen, ve kterém rodím a řvu na personál že to chci vrátit zpátky (asi nějaký flashback z minulého života), ale chápejte, že mám vzhledem k okolnostem na věc trochu jiný pohled a to sice, že větší kumšt než porodit, je vůbec otěhotnět, a že oproti zdlouhavému a náročnému procesu těhotnění je v mých očích několik hodin v bolestech, navíc zakončených sladkou odměnou, vcelku příjemnou záležitostí.
Zabte mě nebo mi za trest popřejte 4denní porod s křížovými bolestmi, je mi to jedno.
Navíc otevřeně říkám, že (když pominu skutečně komplikované porody), podezřívám určité procento žen, že zpětně ve svém vyprávění přidávají svému výkonu hodnotu. Některé možná proto, že zkrátka opravdu příliš nevydrží, jiné zase proto, že nechat se (s prominutím) zbouchnout a pak (celkem nevyhnutelně) porodit, je třeba to jediné, čeho se jim v životě zatím podařilo dosáhnout a jiné ambice nemají, a tak si hororovým očistcem zajistí patřičnou úctu a obdiv rodiny a okolí.
Lidová tvořivost v kombinaci s vrozenou soutěživostí mají zase za následek to, že se to na různých diskusních fórech šílenými porodními historkami jen hemží. Na jednom takovém bylo dokonce jeden čas módní při porodu málem umřít, vidět se z výšky a letět tunelem, a z koho vyteklo víc krve nebo byl šitý až na zádech, vyhrával pomyslný titul Rodička roku.
Naštěstí se teď objevilo hodně takových, které se nebojí přiznat, že porod bylo to nejhezčí, co je potkalo, nestydí se říct, že ho měly lehký a nebojí se dalšího a v mých očích jsou větší hrdinky než první popsaná skupina.
Každopádně přeji všem, aby měly hladký porod, chvíli po něm vstaly, upravily si rozcuch a obočí a po svých odešly na oddělení šestinedělek, kde s úsměvem začnou přijímat první návštěvy a gratulace a rozesílat smsky:
Právě se nám narodil(a) XY. Děťátko i maminka jsou v pořádku a tatínek to přežil.
Žádné komentáře:
Okomentovat