Projekt s velkým P: dělání dětí!

Je to právě 2 roky, co jsme s manželem po několikaletém soužití (v pronajatém bytě), došli ke zralému rozhodnutí najít větší byt a založit naši rodinu. Představa, že nám po bytě budou běhat malí lidé, se nám moc líbila.
Zadlužili jsme se na příštích 25 let a s pomocí boží a hlavně rodičů, se stali majiteli parádního kvartýru.

O bytě samotném, jeho skvělé dispozici a lokalitě (250m od metra, 240 m KFC a 255 od McDonald's), nebo o jeho "devastující" rekonstrukci raději někdy jindy, teď bych se ráda vykecala z projektu, který se ukázal prozatím nejtěžší, a to je pracho(ne)byčejné založení rodiny.

Jsou to tedy celé 2 roky od doby, kdy jsme vstoupili do
Fáze č. 1, tj. přestali se chránit před početím.
Mnohé šťastné páry skončí už v této fázi "projektu", prostě počnou jako když luskne prstem a okolí je plácá po ramenou, protože ON je kanec, a ONA je samice, a takový pár, jelikož nezažil hořkou příchuť něčeho jindy tak veskrze příjemného, jako je sex, má ještě ve zvyku přidávat hodnotu ke svému počinu a pentlit svá vyprávění hláškami jako třeba: "ona se jenom otře o moje trenky a je těhotná" apod.

Zpět k nám: březen-duben-květen, jaro se překlenulo v krásné teplé léto, rekonstrukce bytu se protahovala, a já byla nakonec i ráda, že se zatím "nedaří", protože to bylo náročné na fyzičku, i na "psychičku". A tak jsme nenápadně přešli do dalšího levelu;

Fáze č. 2 - Snažení
Po nastěhování do nového bytu na přelomu roku, jsme se do toho pořádně obuli.

A všichni (stejně jako my) očekávali, že když jsme konečně dodělali hnízdo kam přivedeme mladé, že hned zblednu, zkřehnu, a začnu mít ranní nevolnosti.
Zanedlouho se mi skutečně udělalo poránu blbě a bezpečně vím, že ne z kocoviny a tak jsem se zatetelila a začala se pomalu těšit, jak manželovi připravím pěkné blížící se třicáté narozeniny, korunované zlatým hřebem - a to sdělením, že bude ocet. Otec.
Člověk míní, pán bůh mění, a tak jsem se v den D probudila v křečích, a poté co jsme se dostavili na místo oslavy, zjistila jsem, že se cestou v jiném autě pozvracela naše švagrová, pročpak asi.
Přání pořídit do rodiny mimino tedy vyšlo, ale nikoli z mé strany.

Nastala fáze č. 3 - Tak teď to určitě vyjde
Nastudovala jsem si potřebný materiál a na početí šla s pomocí vědy, ovulačních testů a měření ranní bazální teploty ihned po probuzení.
Ovulační testy (cca 50.- kč za jeden počůraný papírek) nevycházely sice čistě pozitivně, ale bazální křivka, která vzešla z teplot zaznamenávaných každé ráno, ať byl pátek nebo svátek, byla v pořádku, a tak jsem byla klidná a čekala, že se na nás štěstí už určitě usměje.

Jenže měsíc míjel měsíc a všichni kolem těhotněli a rostla jim bříška.
I já si každý měsíc od ovulace myslela, že už to určitě klaplo a podle toho se náležitě chovala, takže jsem se v luteální fázi chovala jako těhotná a pomalu se bála poponést balík dobré vody nebo kartón mléka. Ale jediný výsledek který přicházel, byl negativní.

Mezitím mezi mnou a manželem rostlo napětí a náš sexuální život šel pomalu do kytek. Manžel chtěl, abychom tomu nadále dávali "volný průchod" , zřejmě na četné dobře mířené rady přátel, kteří říkali hlavně na to nemyslete, ačkoli zapadli hned jak si usmysleli a ani netuší jak může být každý další měsíc a rok dlouhý.
Stalo se smutným a nežádoucím paradoxem, že jsme tomu s manželem chtěli dávat volný průchod, ale značně jsme se míjeli v sexuálním apetitu.
Jen ten, kdo tím prošel, ví o čem mluvím, a že další dobře míněné rady v praxi nefungují.

Nutně přišla fáze č.4 - Krize
Mezitím se kolem nás jako na potvoru všichni množili a tak nebyla nouze o setkání s ostatními (úspěšnějšími) páry, kdy se supersamice (v objetí kanců) hladily po vzdouvajícím se bříšku a vzdychaly jak je to krásné a náročné a že už nám to taky moc přejí a přidávaly soustrastné pohledy.
Množila se i četná oznámení o narození, takže jsem lítala do trafiky a nakupovala gratulace a těm bližsím rovnou i dárky, takže už jsem pomalu mohla v Mothercare čerpat množstevní slevu.

Po roce a půl už nám definitivně došlo, že jsme se celá léta chránili před něčím, co možná vůbec nemusí přijít a zatímco manžel byl v klidu, (resp. udržoval si stále stejnou hladinu jeho životního pesimismu), na mě dolehla opravdová krize, ta směsice lítosti, frustrace a vzteku mi seděla za krkem jak opice a ne a ne ji setřást.

Bylo potřeba NĚCO ZAČÍT DĚLAT, ale o tom zas někdy jindy.