(Sebe)Vražedné Velikonoce

Jak už název napovídá, s Velikonoci nebylo všechno úplně v pořádku.
Přitom začaly úplně báječně, a to sice společnou páteční večeří s Delfináriem.
Večer to byl tedy milý, viděli jsme se po dlouhé době v plné sestavě a tak jsme si toho měli obzvláště co říct, i když - jak suše zkonstatoval můj muž druhý den, o žádnou konverzaci prý nešlo, jen jsme se s bráchou překřikovali a skákali si do řeči a když naše ubohé polovičky chtěly něco říct, prý se stačily jen nadechnout a pak zase do ztracena vydechnout, protože nám s bráchou už zase jely zobáky na plné obrátky. Ke slovu se prý dostali jen tehdy, když jsme soustředěně drtili sweet & chilli kuřecí křídla.
No, nevím, manžel má jako Vodnář značné sklony ke zveličování, ale pravda je, že v naší rodině vyhrává ve všem jen ten nejrychlejší, a na nějaké rozvláčné vyprávění s dramatickými pauzami jsme nikdy nebyli. Pokles hlasu je jednoznačný signál pro ostatní, že můžou přispět svou troškou do mlýna, případně přeskočit na úplně jiné téma.
Jen nevím proč to manžel reklamuje až teď, po stoosmi letech, nebo jak dlouho že to vedle mě trpělivě mlčí ;)

Nicméně já mám pocit že šlo o krásný večer plný povídání a tajně jsem doufala, že švagrové praskne voda a pojede se do porodnice. Cestou bychom zastavili na pumpě pro další dvě tři sedmičky něčeho svátečnějšího, nějaké ty chipsy a možná i pizzu a pak se dožadovali vstupu na sál.
Měla jsem připravený i scénář, co bych službu konajícímu personálu řekla: Toto je rodička, navzdoru tomu že já vypadám o něco těhotněji, já jsem její dula a budu to tady teď řídit. Je to primapara a navíc má švagrová, takže buďte maximálně šetrní a opatrní. Zjistěte cervix scóre a ozvy, pak udělejte Hamiltonův hmat a klistýr, píchněte Oxytocin ať se tu necrcáme do rána, a mezitím dejte mundúr těmto dvěma pánům. Na námitku že u porodu může být jen JEDEN otec, bychom řekli, že tím si právě není nikdo úplně jistý, a tak rodička pro jistotu vzala oba kandidáty. Po porodu bychom to samozřejmě uvedli na pravou míru, aby z toho švagrová vyšla bez ztráty kytičky a mohla tam rodit i podruhé a potřetí.

Voda bohužel-bohudík nepraskla a tak jsme se o půl dvanácté rozloučili a my s mužem jsme se jali dobíhat tramvaj směr I.P.Pavlova. Při dobíhání jsem cítila že jsem se klepla o zábradlí lemující zastávku a po usednutí do tramvaje jsem zjistila, že mi z ruky crčí krev. No prostě jsem si tu ruku roztrhla o to pitomé zábradlí a pěkně jsem si ji narazila. Pak se mi divte, že nemám vztah k MHD. Tam se mi vždycky děly ty nejhorší věci, jako půtky s revizory nebo srážka s úchylem, který si přímo naproti mě začal dělat dobře mezi Radlickou a Smícháčem. No a teď tohle. Na protest jsem si necvakla a jela načerno.

V sobotu se asi dostavil posttraumatický šok, protože jsem dostala strašlivý průjem. Měla jsem dohodnuté rande se známou a opravdu jsem to nechtěla rušit, nicméně musela jsem to odvolat a přeložit na neděli večer. Sobota byla tudíž doslova úplně pros*anej den.

Malé digestivní varování jako by mi nestačilo, a sotva se mi ulevilo a čaj začal vycházet tím správným koncem, přišla neděle a jeli jsme ke tchánovcům na oběd, kde jsem opět ve velkém spáchala smrtelný hřích a dopustila se obžerství. Skončila ve mě hovězí polévka, kus kance s bramborovými knedlíky, vše spláchnuté plzničkou, několik čokoládových šneků ke kávě, velikonoční nádivka a pak jako přídavek pár koleček bramborových knedlí s báječnou omáčkou na divoko a další kafe. Zbytek návštěvy jsem přemáhala spánek a potlačovala říhání. Jsem snacha k zulíbání!!!
Velikonoční pondělí jsem toužila strávit v horizontální poloze, s vodou bez bublin a jedlou sodou, mojí novou nejlepší kamarádkou. Jenže moje máma upekla dvě kachny a zaujala velmi nepřátelské stanovisko, když jsem naznačila, že bych snad nepřijela!!! Vědoma si toho, že by se mnou do konce školního roku neztratila ani slovo, jsem si natáhla kalhoty s volným pasem, pod jazyk si strčila kostku cukru s nakapaným Cholagolem na žlučník a jela pokořit kachnu.
Nelitovala jsem, byla výborná, Cholagol taky fungoval, a tak jsem se navečer vrátila domů s úsměvem na rtech, že jsem to všechno ustála a svátky skončily.
Manžel si jel pro něco k rodičům a já jsem pookřála, a cítila, že sebevražda vidličkou a nožem nakonec nedopadla a začala jsem jemně, bez prudkých pohybů, šůrovat byt.

Když už jsem se cítila téměř plně zregenerovaná a připravená se konečně věnovat sama sobě, umýt si hlavu, ostříhat nehty a napsat něco na blog, vrátil se manžel od rodičů a na stůl položil smaženého kapra s bramborovým salátem a měl výraz kočky domácí, když přinese paničce zakouslou myš.

A panička měla radost, velikou, jen si na noc vzala k tomu Cholagolu i Fibichol a celou noc hekala jak zamlada. Aspoň si sousedi myslí že to u nás samou vášní vře!