Zde si budu zaznamenávat veskrze antikoncepční story, která mi pomáhají překlenout období, kdy zrovna trpím pocitem, že děti jsou jediným smyslem života.
Dobrá zpráva je, že o historky o spratečcích není nikdy nouze a situací, kdy si říkám húú ještě že tohle ZATÍM nemusím řešit, přibývá.
Ponechme stranou drobné naschvály ze strany našich juniorů, jejich vztekání, odmítání spát, příšerné jídelní návyky a malování po zdi. A taky situace, kdy například chtějí čůrat, sotva jsme vyšli z domu, dokáží pozvracet sebe a půl auta i nás už v první zatáčce cestou na rodinnou sešlost a před dětskou lékařkou naschvál šišlají a předstírají že neumí ve 4 letech "r", ačkoli "dop*dele" dokáží vyslovit až krystalicky čistě a drnčivě už od plenek!
Tady by měly být úplné extrémy a jako první uvedu velmi čerstvý zážitek z čínské restaurace, kam jsme se s manželem zašli v sobotu najíst.
Oba čínu milujeme a za jednu z nejlepších čínských restaurací považujeme vršovickou Huang He. Poté co manžel přišel s velkorysým nápadem, že se jdeme naobvědvat ven abych nevařila a navíc řekl, kam bychom mohli jít, rozsvítila jsem se jak Las Vegas.
Při parkování jsem si všimla, že se do vchodu restaurace cpe kočárek, z čehož jsem nebyla úplně nadšená, protože obecně dle mého názoru děti do hospod nepatří.
Uvádí mne do rozpaků, když si jdu sednout do restaurace, chci si dát pivo nebo sklenku vína a zapálit cigaretu a vedle mě stoluje v kuřácké sekci mimino a jeho rodiče na mě vyčítavě nebo naštvaně koukají a jejich mimino se vzteká, protože nechce ležet ale chce chovat, chce být kojeno právě v okamžiku, když jeho matce přinesou jídlo na stůl a tak se mi ještě do finále k mému předkrmu přidá pohled na naběhlá žilnatá prsa a bradavky úplně cizí dámy.
Tentokrát ale nebyl problém mimino (teda ne že by tam taky nepředvádělo vzteklou árii), ale dlouhý stůl v zadním čele restaurace, kde seděly asi 2-3 manželské páry
s dětmi (celkem 4, ve věku 3-4 roky) a to co tihle spratečkové dělali, to se nedá popsat. Nedokázali v klidu posedět, neustále řvali ačkoli seděli vedle sebe, kvíleli, dokonce pak z nudy i mňoukali a předváděli kočičky. Zajímavé bylo, že jejich rodičové se vůbec nenechali rušit, byli úplně laxní, buď si mezi sebou povídali anebo tupě zírali před sebe a evidentně úmyslně vyřazovaly svoje smysly mimo provoz.
Po chvíli jim vedle sedící slečna slušně řekla že se ani neslyší se svojí spolustolovnicí, jestli by nešlo dát trochu volume doleva, ale rodiče ji poslali do háje, tak slečny odešly. Chvíli poté se zvedl další stůl v jejich těsné blízkosti a řev gradoval.
Když šel jeden z těch otců na WC, tak jsem ho zastavila a slušně ho požádala, jestli by se děti mohly trochu ztišit. On zbrunátněl a velmi zpatra mi řekl, že to jsou malé děti a že toto jsou jejich jediné vyjadřovací prostředky, kterými ve svém věku disponují. Ať si prý pořídím vlastní a vychovávám si vlastní.
To mě popudilo (že by to na mě bylo vidět?) a tak jsem mu řekla, že my děti máme, a tohle bychom jim nedovolili, minimálně ne na veřejnosti. Tak jsme se chvíli dohadovali, on pak odešel a okolní stoly kolem mě souhlasně pokyvovaly a jedna paní se ke mě naklonila a řekla: "mladá paní máte úplnou pravdu".
To byli takoví fakani, že mi úplně skákaly ruce, abych je nešla zpacifikovat (a jejich rodiče řádně proplesknout). Dojedli jsme a vypadli, abysme neměli z toho řevu vředy. Ale ještě předtím jsem se na sebe s manželem podívali a unisono jsme řekli: "VYDYMIŤ!" a s gustem jsme si každý zapálili cigaretku a slastně si ji vychutnávali.
Žádné komentáře:
Okomentovat