Na mapě Čech a přilehlých států se objevila další destinace, kam už se nikdy nemohu vrátit, tentokrát se jednalo o Hustopeče u Brna. Škrt. Červeně.
Všechno přitom začalo nevinně, když jsme s dobrým úmyslem objednali návštěvu vinného sklípka na Moravě, nocleh v přilehlém hotelu a menší autobus, který mne a mé kolegy měl dopravit na místo určení, lépe řečeno místo činu.
Zapíchli jsme tužky do kalíšků, vyvěsili telefony, vytrhli šňůry od počítačů ze zdi a vyrazili.
Cestou jsem se o své ovečky postarala, jak nejlíp jsme uměla, a teprve když jsem kolektiv začala zásobovat plastovými kelímky, a jala se rozlévat Ballantinku, Becherovku, Aquilu, rozdávat pytlíčky s oříšky a minitatranky, ostatní pochopili, proč jsem se na jednodenní výlet do sklípku vydala s lodním kufrem. Cesta byla dlouhá, klikatá, místy byla zácpa. Jelikož jsme měli možnost projekce, pustili jsme si Lupiče paní domácí. Film, který přinesl můj rebelský kolega a který byl do té doby pro nás všechny neznámé dílo. Zpočátku se téměř všichni tvářili rozpačitě, a namísto sledování obrazovky raději civěli do notebooků, četli denní tisk, nebo se bavili mezi sebou. Bylo pro mne velmi zábavné sledovat ve velkém zrcadle nad řidičem (za kterým jsem seděla), jak se o film začali nesměle zajímat v okamžicích, kdy se v něm začalo mluvit nesmírně sprostě. Se vzrůstajícím poměrem alkoholu v krvi byl pro ně film čím dál zajímavější; notebooky se začaly hlasitě zaklapávat, noviny končily v kapsách na sedadlech a alkohol začal jít mnohem víc na odbyt.
Při příjezdu do Hustopečí už bus bouchal smíchy. Základ jsme tedy měli dobrý.
Po vypadnutí z autobusu jsem s mírnými motorickými problémy trochu kostrbatě prostudovala seznam účastníků zájezdu a rozdělila klíče od pokojů a po zapsání a ubytování jsme se vydali do 200 m vzdáleného sklípku.
Šenkýř se svojí rodinou nás vítali vřele, s platem pravé domácí meruňkovice. Manželka s dcerou se široce usmívaly a tančily kolem nás jako víly v moravských krojích. Nosily domácí chléb se škvarkovó pomazánkó, nabídly kačenu se zelím obou barev, dolévaly vínko (obou barev) a všichni se měli jako u maminky. Následovala degustace vín s výkladem, ale jen ti skalní vydrželi do konce. 14 druhů koštů se jim začalo převalovat v žaludcích a výklad šenkýře byl nad jejich síly. Před sklípkem se začaly tvořit skupinky kuřáků a vzduchnasávajících jedinců. Byli i první odpadlíci, kteří se odebrali na lože.
Poté nastópila cimbálovka a nad uzeným s křenem nám pěla o vinohradech a frajárečkách. Nám rudly líce, plnily se břuchy a přibyli další odpadlíci.
Když kapela začala na cimbál a hósle drnkat píseň od Olympiku a zpěvák pěl "....pěna s vůní jablečnó, vyfókaný sprej...", spustilo se nekontrolované veselí, které neustála paní máma (šenkýřka) a šla na lože.
Víno teklo proudem (doslova) a kapela nás v nejlepším nechala na holičkách, a šla si asi přilehnout k paní domácí, bo co, zkrátka o půlnoci tipec! Chvíli poté si mne šenkýř (to už na něj kolegové pořvávali: sklepmistřééé!) vzal stranou a taktně se mně ptal, do které to tak vidíme. Měla jsem zrovna škytavku, tak to nebyl dlouhý rozhovor a ujistila jsem ho, že do dvou bude klid. Svěřil nám svoji dcérenku, která s námi měla zůstat a odešel na kutě.
Usměvavá dívčina, která nás vřele vítala na počátku, se změnila v zakyslou babu. Bylo jasné, že by raději dělala 100+1 věc, než byla zavřená ve sklepě s bandou ožralých pražáků, (přičemž jeden z nich nahlas přejmenoval Hustopeče na Hustép..e) a uměla to dát najevo. Od půl druhé nás už vyhazovala, přičemž slabší jedinci nevydrželi a odešli, ale zdravé jádro (v čele se mnou) se nedalo a ještě ve čtvrt na tři jsme lžícemi lovili v mísách na bufetových stolech zbytky kachen, zelí se špekem, hnátama jsme nabírali bramborové knedlíky a zalévali jsme to fazolačkou přímo z naběračky.
Teprve poté jsme se uvolili slečnu vysvobodit. Za těch několik desítek tisíc, které jsme tam nechali, nám měla jídlo nabalit na cestu ve stříbrných mísách, podle mého názoru. Podle názoru mých dvou zbývajících mužských kolegů měla přidat něco víc (čuňáci).
Dosyta najedeni a napiti jsme se vydali zpět k hotelu. Jeden by nevěřil, že to, co se původně tvářilo jako 200 metrů, a cestou tam se šlo 5 minut, byl najednou výlet na hodinu s četnými zastávkami na cigaretu, ucucnutí si z láhve meruňkovice (fuj) a očůrávání patníků (chlapi - pro nekastrované samce typické).
Podle očitých svědků jsme dorazili na hotel kolem půl čtvrté a ťukáním na dveře či obvoláváním telefonů nutili ostatní, kteří již 2-3-4 hodiny spali, aby si dali šláftrunk, tedy panáčka na dobrou noc. Tomu nevěřím. Pamatuji se, že jsme si skutečně dali šláftrunk na pokoji mého kolegy, ale poté jsem se spolu s mým šéfem odebrala do patra, kde byly naše pokoje. Pamatuji si taky, že můj šéf, můj vzor, začal v rámci opilecké legrace přímo před mým pokojem křičet "XY (mé jméno)! co to děláte? Nesahejte na mne! XY!" a tak jsem byla nucena ho pevně chytnout zezadu a přikrýt mu ústa rukama, aby to nikdo neslyšel, přičemž jsem ovšem riskovala, že vstane náš generální ředitel a půjde se podívat co se děje, a uviděl by, kterak pevně drtím svého šéfa v náručí. Nahmátla jsem kartu od pokoje, vrazli jsme dovnitř a zabouchla jsem za námi dveře.
"Tyvoe co děláš?" vybafla jsem na něj (jinak si vykáme) a on bouchl smíchy, jak mě (možná) znemožnil. Jak jsme tam ovšem stáli v předsíni, skočila jsem o metr dál do koupelny, chytla levou rukou sprchu, pravou rukou jsem chmátla po pákové baterii a mého šéfa v předsíni hojně pokropila vodou, aby se vzpamatoval.
Kolem a kolem to byl pěkný výlet. Pokud pominu nasranou šenkýřku, šílenou kocovinu, vytopený hotelový pokoj, pozdní příchod na snídani (ačkoli mé předvečerní instrukce všem zněly "prosím, buďte opravdu všichni na snídani v 9.30!!!!!!!"), tak to bylo určitě skvělé, mnohem lepší než sedět v kanceláři, a ráda si to někdy ještě zopakuji.
Ale teď dobrou, mám ještě zbytkáč....
P.S.: Po kalíšku, po kalíšku,po kalíšku dáme, pak si zazpíváme,
po kalíšku, po kalíšku,
hoja hoj, hoja hoj, alkohol je síly zdroj,
hoja hoj, hoja hoj, abstinenci boj!
Žádné komentáře:
Okomentovat