Bibinky a machři...aneb Hor(ror)y

Grüss Gott!
Tak jsem zpět, srdečně vás zdravím.

Měla jsem se báječně.
Na hory jsem byla pozvána coby VIP klient firmy, se kterou spolupracujeme a která z nás docela slušně žije, takže tomu odpovídal i způsob, jakým se o mě a další VIP klienty z několika jiných firem starali.

Autobus byl bohatě zásoben alkem i nealkem, a lahev Jamesona mi přistála v klíně už na Zličíně. V tu ránu se mi celý výlet začínal hříšně líbit. Až po Rozvadov jsem se ale cudně držela zpátky, četla denní tisk, vyřizovala poslední telefonáty a popíjela grepovou Mattonku. Za čárou jsem pak zdivočela, pomazlila se s první dvojkou vychlazeného jiskrného Veltlína a jala se realizovat ten ve vzduchu visící příslib 4-denní pařby na sněhu.
Na další čáře s Rakouskem už jsem nepovrhovala ani kolující láhví s Jamesonem, kterou jsem ještě před Berounem pohrdala a zpívala unisono 'Du Hast Den Schönsten Arsch Der Welt', tedy ty máš tu nejhezčí zadnici na světě. Cestu jsme si taky krátili promítáním DVD (Účastníci zájezdu, Šakal a Sněženky a machři), přičemž jsem velmi ocenila svůj instinktivní výběr toho nejlepšího místa pro sledování obrazovky, ačkoli jsem původně sedadlo pečlivě vybírala tak, abych měla především v případě nehody nejvyšší šanci na přežití a byla blízko nouzového východu, toalety a kladívka na rozbití okna.
Po příjezdu do rodinného pětihvězdového hotýlku jsme dostali na přivítanou aprikot-schnaps, nakládanou meruňku hojně zalitou teplou (!) meruňkovicí a na můj vkus poněkud dietní večeři, takže jsme se ihned poté přesunuli do hotelového baru a spravili si chuť pravým šampaňským, nádherně perlivým Moët & Chandon a lososovými kanapkami.
Pokud máte hlad, běžte něco zakousnout, protože přitvrdím.
Druhý den ráno jsem posnídala caffé laté, křupavé houstičky s játrovým paté, cherry rajčátka, dvě volská oka a parmskou šunku s kouskem medového melounu. Cestou na Hintertux, vzdálený cca 18km od naší vísky, jsme všichni zvládli jednu českou plzínku, abychom se nebáli v lanovce ;)
Pod lanovkou jsem si za směšný peníz půjčila kompletní lyžařskou výstroj a nasedla do lanovky velikosti vagónu v metru. Znovu musím pochválit psychofarmaceutický průmysl, neboť pohled na sténající prověšená ocelová lana a zasněžené ostré špičky jehličnanů mnoho desítek metrů pode mnou se mnou neudělalo vůbec nic, cítila jsem se, jako bych takovou lanovkou jezdila denně do práce a s blížícím se sluncem se cítila velmi blaženě.
Po vystoupení z kabiny a spočinutí na zemi v 2200 metrech jsem pocítila silnou lásku k horám. Octla jsem se na malém náměstíčku, kde byly bary, jeden vedle druhého, nabízející nesčetné druhy míchaných drinků a pochutin jako würstly, preclíky a hamburgery MekTux. Nejpopulárnějším nápojem se jevil "Flying Hirsch, tedy létající jelen", což byla miniaturní otevřená lahvička Jägermeistera ponořená do 3dcl sklenice s trochou nachlazeného Red Bullu. Pohled na rudé němce a rakušáky, jak jim do úst padaly lahvičky "jégra" a cinkaly jim o zuby, mě od degustace odradil a rozhodla jsem se zachovat věrnost aprikotschnapsu a pivu Zillertal.
Ale nepředbíhejme: dřív než na schnaps jsem totiž odvážně sedla na další čtyřseslovou lanovku a nechala se vynést do 2800m, odkud jsem hodlala sjet zpět dolů do 2200m.
Sjezdovka se mi zdála prudká, ale zato poměrně krátká, takže jsem byla plná sebedůvěry. Moje zděšení nastalo teprve v okamžiku, kdy jsem zjistila, že tam, kde jsem předvídala konec, bylo jen jakési odpočivadlo, malá plocha pro výdech a nádech a následovala prudká stěna dolů. Na hraně stěny se choulily vyděšené hloučky na zadku sedících snowboardistů a vzájemně si dodávaly odvahu. Naštěstí jsem od přírody nebezpečně optimistická a mám sklony k podceňování nejrůznějších rizik a vše se mi zdá na pohled snadné. Je to dobře, protože strach svazuje a kdybych ho nahoře dostala, zřejmě by mě dolů dostala až helikoptéra, zatímco takhle jsem už neměla jinou možnost, než se nekontrolovaně řítit dolů, polykat zpátky cherry rajčátka od snídaně, pokoušet se zabrzdit o ocelové sloupy pod lanovkou a případně křičet Achtung Bitte! Pozóóór! a taky Uwaga, uwaga!!!
protože jsem při letu evidovala hned několik pšontků. Sníh byl zledovatělý a tak jsem neustála jednu ledovou plotnu a přistála na zádech, jela jsem po nich hlavou dolů několik metrů (hilfééé) a nakonec krasojízdu zakončila manévrem na způsob salto mortale, to když jsem vjela do neupravené krajnice sjezdovky, kde byl metr prašanu, který mě konečně zbrzdil a posloužil jako velký airbag, nebo maminčina náruč.
Dojezd do cíle a vysoká hladina adrenalinu, který mi pryštil všemi póry, si žádal malou pauzu a především oslavu, takže jsem se natáhla na lehátko a poručila si aprikot schnaps, ačkoli někdo velmi netaktně podoktl na celý bar, že bych zasloužila dvojtého létajícího jelena a zařval smíchy.
Po zklidňující cigaretce a šnapsu jsem učinila zodpovědné rozhodnutí, že si zaplatím trenéra, abych se rozjezdila. Nejlépe by mi bylo v dětské lyžařské školičce; malí mravenci s obrovskými přilbami na hlavách působili v oranžových a žlutých vestičkách dělající první obloučky mezi nohama instruktorky velmi bezpečně a nejraději bych se k nim přidala. Při představě, že mi to ale jde z nich všech nejlíp a prckové mě nenávidí, jsem se rozhodla zaplatit si pravého ošlehaného instruktora. Ráda bych vám řekla, že to byl dvojník Bena Afflecka a pevně mě svíral trénovanými stehny při sekání obloučků a pečlivě přidržoval na vleku mužnou paží, ale vyfasovala jsem Wolfganga (Iš bin Wolfi), padesátníka s pečlivě vyfoukanou a dozadu sčesanou prošedivělou kšticí, který mi mohl dělat otce. Wolfi mě nechal sjet kopec, usoudil, že jezdím "zupa" a jen mi za 40 ojro vylepšil držení těla, kolen, rukou a za dvě hodinky a asi dvacet jízd mi výrazně vylepšil styl, takže jsem konečně mohla jezdit mezi skutečnými lyžaři a necítit se jako atrakce, lákající návštěvníky k dole tancujícímu plyšovému medvědovi, kterýž dělal go-go tanečníka DJ Albinovi, hrajícímu pod kopcem rakouské techno.

V podobném duchu se potom odehrávaly další tři dny. Ráno bohatá snídaně na vidličku, nebo spíš vidli, konev kávy, v autobuse první pivo, v poledne hustá gulášová nebo hrachová polévka se smaženými krutónky, druhé pivo, po lyžování - pro změnu - aprikotschnaps ve stanu aprés-ski, würstl a cesta na hotel, kde už čekala sauna, masařka (masérka), bazének nebo kosmetička, jejíchž služeb jsem bohužel nemohla využít, neboť jsem se hned první den připálila a moje tvář připomínala ropnou havárii. Po procedurách následoval kromě vychlazeného melounu nezbytný odpočinek a sbírání sil na večer, resp. večeři a pitku, kde manažerský výkvět našich známých firem nejdříve zezačátku vedl napůl byznys, napůl pseudointelektuální debaty, až se pak po pátém šnapsu odhalili na kost a řvali na číšníka Thomase poloněmecky: "službááá! noch einmal dokola!" a já se dobře a poťouchle bavila na jejich účet a pojídala minišpízky a černé nakládané olivy a popíjela prosecco, portské, anebo, překvapivě - aprikotschnaps.

Závěrem chci tedy říct, že jsem si to po všech stránkách užila, velmi jsem si odpočinula, ačkoli lyžování bylo velmi namáhavé a dost mě bolí moje atrofované svaly po celém těle, ale fakt to bylo úúúúžo a nemůžu se dočkat, až si to zase zopakuji.

Úplně nakonec v duchu děkuji řidiči, že nás v pořádku dovezl tam i zpět a nezbláznil se, ačkoli autobus plný z řetězu urvaných manažerů byl horší než student agency.

P.S. Taky jsem moc šťastná, že jsem zase doma. Zatímco jsem skotačila na sněhu v mínus čtyřech stupních, v Praze se jaro činilo a vykouzlilo mi nádhernou dekoraci pod okny - stromy obrazily pupeny a třešně dokonce rozkvetly, takže vypadají zase jako zasněžené. Vřes na římse za oknem taky pookřál a poporostl asi o centimetr, no a největší radost mi udělaly domácí pokojové kytky, že nechcíply. Navíc jsem si po několikadenní absenci doma uvědomila, jak jsou bohaté, pěkné, košaté a je jich hodně. Kochala jsem se celé ráno pohledem na ně a jednu po druhé brala do ruky, oprašovala lístečky a zalévala a bylo mi hezky u srdce. Sladký domov!